Vítejte ve *Frozen Beauty*
Už od dětství chovám lásku ke všem zvířatům. Kdysi jsme jezdili k babičče na chalupu, kde bylo pár polodivokých kočiček, které se pravidelně chodily ukázat, jakmile začla vonět z kuchyňského okna polévka. Nejstarší z nich, maminka a babička ostatních, se odvažovala i do kuchyně, kde se vyhřívala na trubkách k radiátoru. Staruška jsme jí říkaly:). Byla to drobounká křehoučká mourinka. Její dcera Mladuška byla nádherná velká silná kočka tmavě hnědě mourovaná s bílou náprsenkou a tlapičkami a s úžasnýma zelenýma očima, jaké jsem dodnes viděla jen u mála koček. Její koťátka bohužel děda topil. Byl to hrubý člověk a psa Šmudlu, černého špicovitého oříška, nepouštěl ze řetězu. Vzpomínám, že když nebyl doma, braly jsme ho s babičkou tajně do chalupy. Asi právě dědova necitelnost ve mě probudila lásku a soucit se zvířátky, které ve mě přečkaly i pubertu, kdy většina lidí procitne a začne jednat "dospěle", ale já jsem vděčná, že to se mnou takhle dopadlo, přestože si příbuzní a známí občas klepou na čelo, když řeknu, co mám doma za z jejich pohledu "zvěřinec". Když jsem začala pobírat rozum, koťátka jsem odchytávala a brali jsme je s tátou domů a hledali jim nový domov.
První z Mladušky odchycených koťátek jsme si nechali.
Pojmenovala jsem ji Ťapinka. Byla ještě tmavší než maminka a mourování bylo zřetelné už jen na vnitřní straně nohou. Měla dokonale symetrické bílé znaky včetně čárky vedoucí od nosu až do půli čela. Také ona je dodnes jedinečná a stejně dokonale zbarvenou kočku už jsem neviděla. Ťapinka bohužel odešla o moc dříve, než jsme čekali. Ve věku 8 let měla opakované záněty středního ucha. Chodila do potoka lovit pstruhy a to i v zimě. Když jsme jí po úspěšné léčbě dali opět svobodu, vrátila se k rybolovu, zánět se jí vrátil a už jí nebylo pomoci.:( Ještě dlouho potom jsem měla pocit, jako bych ji vždy někde zahlédla.
Poté jsem se rozhodla pro plemeno inteligentní a přátelské a z mnoha psích plemen, která se mi líbí jsem zvolila GOLDEN RETRIEVERA. A každým dnem se přesvědčuji, že to byla volba skvělá. Pro štěňátko jsme si dojeli do Brna a protože jsem chtěla čistě bílou mohutnou fenku, přivezli jsme si světle zlatou a nejmenší z vrhu.:) Emily mi ale dokázala, že všechno zvládne bez problémů dohnat. Je učenlivá a skutečně inteligentní, takže její výcvik byl pro mě opravdu radostí a hrou a vyrostla z ní harmonická a mohutná fena, která dosáhla i mnoha výstavních úspěchů. Měla ukázkovou poslušnost, takže na prvních našich zkouškách rozhodčí okouzlila a já zůstala stát v úžasu. Přestože jsem ji odmala vedla spíše cannisterapeuticky a učila ji neočuchávat patníky a nehonit kočičky a vůbec ke všem živým bytostem se chovat přátelsky, bez nejmenších pochyb a jakéhokoli zaváhání navětřila ukrytou kachnu a označila ji. Potom už to šlo ráz na ráz. Na každou další loveckou zkoušku jsme jeli naprosto bez přípravy a spíše se podívat, jak zkouška probíhá, a z každé jsme odjeli s vynikajícím výsledkem, dokonce lepším než ostatní půl roku trénující myslivci. Sice na nás amatéry koukali jako na měšťáky, navíc s retrívrem (pro ně plemeno "na ozdobu"), ale pak všichni smekali svoje zelené čepce.:)
Když jsem byla na jednom statku v Německu na výpomoc u koní, odchytili tam 2 krásná koťátka po jejich polodivoké a naprosto obyčejné mourince. Kocourek byl tak krásný, že jsem znovu začala uvažovat o vlastní kočičce a z Německa jsem se nevrátila sama.:) Tak se stalo, že můj první německý import byl zdánlivě obyčejný vesnický kocourek. Ovšem s opravdu výjimečně krásnou tabby kresbou ve světlé srsti a s vysokými podkolenkami. Felix mi dal tolik lásky, že jsem ani nechápala, jak jsem mohla žít tak dlouho bez kočky. S Emily se zbožňovali a hráli si divoce přes šílený váhový rozdíl. Felix byl ale nešťastný kdykoli zůstal doma déle sám a dával mi to najevo demonstrativním počůráním. Když jsem si 2 roky na to pořídila mainskou mývalí kočičku, strašlivě ho to zasáhlo a celý týden byl zalezlý na skříni a vůbec se mnou nechtěl nic mít. Dával mi jasně najevo, že jsem ho zradila. Už jsem se bála, že to tak zůstane a měla jsem strašné výčitky, ale postupně si mě zase začal pouštět k tělu a když mi poprvé dal po kočičím pusinku, byla jsem štěstím bez sebe. Dal si na čas a mě to dal pěkně sežrat! Ale s mainskou kočičkou byl ihned jedna ruka. Postupně jsem se rozhodla tohle nádherné naprosto pohodové a přátelské kočičí plemeno (mainské mývalí kočky) chovat.
Ke kočičce sibiřské jsme přišli jako slepí k houslím, ale zdánlivý protiklad obou plemen mi vůbec nevadí. Jak maiňáci, tak sibiřané mají svoje kouzlo a sibiřky na mě působí tak nějak víc "kočičím" dojmem, tak jak mám zafixováno, že se má kočička chovat a vypadat od našich stodolových a pouličních krásek. Bohužel naše jediná sibiřská kočička Laurinka měla cysty na vaječníkách, takže musela být vykastrována a věnujeme se už výhradně chovu mainských mývalích kočiček.
Máme oficiální chovatelskou stanici a zvířátek doma máme podle mě tak akorát. :) Podle některých známých to hraničí s šílenstvím a asi se brzy pojedu léčit.:) Všechny naše miláčky můžete obdivovat v jejich osobních galeriích.:)
